1. Úvod
Autor textů: Ing. arch. D. Javorčeková, Ing. J. Strnadová, foto Ing. arch. T. Petřík, GIRSA AT spol. s r.o., psáno pro časopis Chatař & Chalupář.
Mnozí z nás ještě pamatují, jak špatně na tom byly památky za minulého režimu. Po roce 1989 jsme se zaradovali, že teď o ně bude konečně postaráno – jenže obrovský rozvoj podnikání a výstavby se ukázal být pro staré domy snad ještě nebezpečnější, než pomalé socialistické chátrání a programové „přibližování venkova městu“. Jak to udělat, aby postupně nezmizely pod přílivem novodobé stavební produkce? Aby se pohledná česká vesnice nezměnila v křiklavý shluk nesourodých staveb? Tempo, jakým v současnosti zaniká stará zástavba, smutný stav některých významných památek, nedostatek financí plynoucích do této oblasti i obecná neochota vnímat tyto problémy z jiného než užitkového úhlu pohledu mě nutí k tomuto zamyšlení.
Chalupy a další objekty sloužící k rekreačnímu bydlení jsou zcela samostatnou kapitolou. Protože chalupáři jsou většinou lidé, kteří mají staré domy rádi, neobtěžuje je jejich stáří a nedokonalosti, naopak - jejich letitost a malebnost je přitahuje, nemají na něj tak přísné nároky z hlediska moderního provozu, a jsou to tedy často právě oni, kdo záměrně zachovávají specifické hodnoty starého domu. Můžeme děkovat pro Čechy typické oblibě chalupaření za minulého režimu, že velké množství starých chalup, usedlostí či mlýnů bylo zachráněno před zkázou v době, kdy bylo rozvráceno tradiční zemědělské fungování venkova. Řada specializovaných hospodářských staveb najednou ztratila svoji funkci, přetrhla se kontinuita hospodaření. V některých oblastech bylo vysídleno německé obyvatelstvo či zdecimováni sedláci, kteří se nechtěli zúčastnit kolektivizace, a domy najednou neměl kdo obývat a starat se o ně. Soustava střediskových obcí odsoudila některé menší obce k vylidňování a stagnaci, čímž se zde však paradoxně zachovalo více původních staveb. V současnosti dochází na venkově ke kuriózní situaci, že podle zachovalosti domu a citlivosti provedení jeho obnovy lze poměrně přesně odlišit, kde bydlí stálí obyvatelé, a který naopak patří lidem, kteří se sem jezdí pouze rekreovat, i když výjimky jako vždy potvrzují pravidlo.
Dům zdaleka nemusí být zapsanou památkou, aby měl svou hodnotu. V našich obcích je velké množství staveb, které by si zapsání do seznamu památek zasloužily, a nemusejí to být právě jen vynikající či velmi staré objekty. Zástavba v českých obcích má mimořádně velký podíl domů z 18. a 19. století až počátku 20. století (či v této době přestavěných), které jsou na pohled sice „obyčejné“, často ve špatném stavu nebo skryty pod novodobou fasádou, ale tvoří charakteristickou tvář starého města či vesnice, přirozenou urbanistickou strukturu, a s jejich zánikem mizí i specifická malebnost a vzhled místa. I tyto běžné domy zaslouží jistou ohleduplnost. K čemu bude zachování několika architektonických skvostů, zmizí-li jejich kontext?
Když si takový starý dům pečlivě prohlédnete a odmyslíte si jeho případnou zchátralost, najdete na něm mnoho zajímavých prvků, které novějším stavbám chybí (ručně tesané a hoblované dřevěné prvky, staré dlaždice či fošny na podlaze, klenby, měkké přechody a jemné barevnosti omítek, okna a dveře historického tvarosloví – to vše pečlivě řemeslně provedeno). Zjistíte, že je krásně zasazen na své místo, „netluče“ se s okolím, má proporce blízké člověku. Uvnitř bývají tyto domy útulné, dýchající tajemnou historií a vzbuzující zvědavost. Dispozice i nutné hospodářské zázemí jsou řešeny prakticky a se samozřejmou, generacemi ověřenou znalostí obytných zásad. Při kultivovaném způsobu opravy lze všechny tyto kvality uchovat.
Lidé snesou u rekreačního objektu různou míru komfortu. Jestliže pro někoho je ta pravá chalupa taková, ve které se svítí petrolejkami a pro vodu se chodí k potůčku, jiní vyžadují stejné pohodlí, jako mají ve svém městském bytě. Třeba instinktivně cítí krásu starého domu a jeho původního vybavení, ale jaksi nemají odvahu v tom sami bydlet. Starý dům se však dá opravit tak, aby měl veškerý soudobý komfort, a přitom neztratil nic na své historické hodnotě, specifické atmosféře a malebnosti. Základním předpokladem je ovšem zvolit právě ohleduplný, nepříliš radikální způsob opravy (který u nás zatím bohužel není u běžných objektů moc rozšířen). Odměnou je však jedinečné bydlení, osobitost a kouzlo, kterého nový dům dosáhne jen stěží.
Základním pravidlem při opravách je respektování zásady charakterizované termínem „cena stáří“, užívaným i v mezinárodní metodice péče o památky. To znamená, že na domě jsou hodnotné jeho originální konstrukce, tj. vše od zdiva až po drobné detaily, a je žádoucí je při opravě v maximální míře zachovat. U starého obrazu nebo sochy nikoho nepřekvapuje, že cenu má právě jen originál. U starého domu to bohužel zatím není samozřejmostí. Jestliže někdo jen tak volně přemaluje obraz, navíc novými syntetickými barvami fantastických odstínů, a ještě ho ořízne, z obrazu zbude ubohá troska. Jestliže se takto volně přestaví dům bez skutečné znalosti jeho podstaty a tradičního řemesla, stane se mu totéž. Majitel navíc ochudí sám sebe, i když má pocit, že „tu barabiznu“ ohromně zhodnotil.
Současná doba je typická rychlou spotřebou věcí, vše se kupuje nové, brzy to doslouží, vyhodí se a koupí další. Projevuje se to i ve stavebnictví. Ze všech stran na nás útočí reklama na výrobky, které jsou zaručeně nejlepší, nejlevnější, snadno omyvatelné a „na celý život“. Je na nás vyvíjen tlak zbavit se všeho starého, ošuntělého, zchátralý dům jednoduše shrnout buldozerem a postavit si krásný, nový, z katalogu. Staromilce však nepřekvapí, že staré materiály (cihly, tašky, dlažby apod.) jsou stejně trvanlivé jako nové (a někdy i kvalitnější; jak jinak by tolik starých domů přetrvalo do současnosti?). Jestliže se rozhodneme nepodlehnout běžným trendům a opravu si naplánujeme s rozmyslem, zjistíme, že řadu původních konstrukcí a materiálů můžeme v domě ponechat (mám na mysli věci vzniklé zhruba do poloviny 20. století, pozdější úpravy již bývají nehodnotné materiálově i řemeslně). Zachováme tím jeho „hmotnou podstatu“, historickou hodnotu a atmosféru, a ještě to má pozitivní finanční efekt.
Staré materiály mají ještě další výhodu: dřevo, kámen, cihla, kamenina, kovářské výrobky stárnou elegantně, získávají jedinečnou patinu. Ale jak stárne beton, plasty, asfalt, hliník, umakart, dřevotříska? Kuriózní je, že patina se nyní – s různým úspěchem – napodobuje na nových výrobcích – „odřený“ vzhled dlaždic, svítidel, různé „antik“ série nábytku, polystyrenové „staré“ trámy; přitom by stačilo nevyhazovat a opravit starý originál. Při radikální renovaci se dům často „oholí“ na zdivo, původní prvky se vybourají a vyvezou na skládku. O kus dál se přitom podobné staré dlažby, dveře, kování třeba prodávají v antik-bazaru, někdy dosti draze.
Časté jsou nářky stavebníků, že použití tradičního materiálu (pálené tašky namísto asfaltového šindele či betonových tašek, dřevěná okna namísto plastových, kamenná či cihelná dlažba namísto keramické) je výrazně dražší. Není to vždy pravda (špaletové okno zhotovené na zakázku truhlářem většinou není dražší než nějaké „lepší“ plastové okno nebo eurookno). Jestliže ponecháme na místě původní podlahy či omítky (nejsou-li samozřejmě zcela dožilé), přirozeně odpadnou náklady na nové. Navíc tašky, kámen, dřevo vydrží většinou daleko déle než řada novodobých materiálů. Je to věc rozhodnutí, zda opravu udělat buď z kvalitních trvanlivých materiálů, které na místo patří, nebo ji třeba za pár let muset opakovat. Shrnula bych to tak, že citlivá oprava starého domu není extrémně složitá ani drahá, jen je nutné vědět, jak na to, a mít dobrou vůli.
Ing.arch. Daniela Javorčeková
www.girsa-at.cz