Autor textů: Ing. arch. D. Javorčeková, Ing. J. Strnadová, foto Ing. arch. T. Petřík, GIRSA AT spol. s r.o., psáno pro časopis Chatař & Chalupář.

Každá historická obec má svůj jedinečný urbanismus, který vznikal postupným vývojem. Jeho podobu určovalo mnoho vlivů: mohla to být křižovatka cest, dobře hájitelné návrší či brod, naleziště surovin, úrodná půda nebo jinak výhodné místo. Většina měst a vsí u nás má svůj původ už ve středověku (horské oblasti byly osídlovány o něco později), velká část jejich urbanistické struktury je z této doby a dodnes se příliš nezměnila. Takto zachovaná jádra obcí bychom měli chránit před příliš velikášskými urbanistickými záměry – např. velkoplošnými demolicemi, „očišťováním“ od zdánlivě nezajímavé a zchátralé staré zástavby, nesmyslně vedenými komunikacemi, předimenzovanými stavbami (hypermarkety, administrativními budovami apod.).

Zde apeluji především na vedoucí představitele a zastupitele obcí, kteří mají vliv na výstavbu a územní plánování. I běžný občan to však může do jisté míry ovlivnit tím, že se bude zajímat o územní plán a jeho změny v obci, potřebné dokumenty si prohlédne (bývají k dispozici na úřadě, většinou i na webových stránkách), a v případě nevhodného záměru včas (tedy v době projednávání) uplatní své námitky. V současnosti probíhá značný tlak na povolování nové zástavby a přeměnu luk a polí na stavební pozemky. Pokud je to například v chráněných oblastech a místech s dosud uchovanou nezničenou krajinou a cennou historickou architekturou, je takové lokality potřeba chránit před zástavbou, která by je nenávratně změnila či poničila. Jinak paradoxně může dojít k jevu, že původně krásné místo je novými zásahy natolik znehodnoceno, že přestává být atraktivní, a lidé ho posléze opouštějí.

Je smutné, jak byl v Čechách ve druhé polovině 20. století zkažen vkus stavebníků. Na vině jsou mimo jiné socialistické tendence typu „staré musí ustoupit novému“, stejně jako úpadek řemesel a nabídky stavebních materiálů (leckdo si jistě pamatuje, jak byl k dostání třeba jen jeden druh obkladaček, a na ty se ještě stála fronta…). Dnešní doba, kdy vlastníci domů jsou na tom finančně lépe a v oblasti stavebnictví mají nepřeberný výběr, pak přináší necitlivé, mnohdy zbytečně kontrastní či bombastické zásahy do historických sídel. Leccos z moderní nabídky stavebních materiálů a technologií je použitelné takzvaně na zelené louce, v nových čtvrtích. Uprostřed historické zástavby však typová novodobá stavební produkce většinou nemá co dělat. Lepší variantou jsou typové domy navržené tak, aby zapadly do konkrétních, většinou chráněných lokalit (nové typové roubenky apod.) – některé z nich jsou použitelné, kouzlo staré chalupy však nenahradí.

Obecné zásady oprav

Chceme-li postavit, či jen přistavět dům ve staré zástavbě, je třeba velké zodpovědnosti. Obzvlášť ve svažitém terénu podhorských obcí je třeba dbát, aby měl dům dobré měřítko, aby příliš nekontrastoval s okolím. Dům v nízké zástavbě, nepromyšleně zvýšený o patro (a navíc opatřený zářivým novým nátěrem a třeba ještě výraznými vikýři) nebo nová garáž, pojatá jako čistě užitková kubická hmota, často působí svým vzhledem rušivě. Někteří lidé samozřejmě touží učinit svůj dům co nejkrásnější a nejvýraznější, aby jej každý obdivoval. Je však nutno zvážit, zda příliš razantním stavebním počinem nedosáhnou efektu právě opačného. Stavba zcela ignorující své okolí o svém majiteli příliš lichotivě nevypovídá.

V některých zemích známých kladným vztahem k památkám a kulturnímu dědictví můžeme v historicky zachovalých sídlech obdivovat kultivovaný přístup; v dřevěném alpském městečku, kde je po staletí typickým domem široký roubený statek, se staví novostavby zase jen dřevěné roubené, tradičních tvarů. Kdo by se snažil z této zvyklosti vybočit, bude mít potíže se stavebním úřadem a bude nejspíš za blázna. Stejně tak v kamenné vsi na anglickém venkově nikoho nenapadne, aby prosazoval dům z oceli a skla, například s rovnou střechou, anebo boural starý řadový dům u cesty a stavěl jiný na opačném konci parcely, natruc a zády k celé vesnici. Není to nesvoboda nebo uniformita bez fantazie, ale ohleduplnost k prostředí. Obyvatelé vědí, že osobitost zástavby jejich města či vesnice je jejich bohatstvím, hlásí se ke svým tradicím a kořenům, a jejich udržováním chrání svou kulturní výlučnost i své ekonomické zájmy (nakonec turisté sem jezdí právě za památkami a starobylým kouzlem, které jinde už vymizelo). Oproti tomu u nás nebyly v minulých desetiletích pojmy jako „tradice“ a „kořeny“ v kurzu, a podle toho také vypadá vztah Čechů ke starým domům a věcem vůbec, i k jejich vlastní historii.

Při stavebních úpravách tedy velmi záleží na tom, abychom použili tradičního tvarosloví a materiálů. Odepřít bychom si měli různé romantizující vikýře a arkýře, zdobné balkony a terasy, módní střešní krytiny (asfaltové a betonové tašky podivných odstínů, plech, plastové napodobeniny všeho možného), materiálem a strukturou kontrastní novodobé omítkové systémy, příliš ostře barevné syntetické nátěry, okna a dveře soudobého designu (plastová okna se zlatými lištami apod.) a jiné supermoderní výrobky, či naopak kýčovité prvky, které činí chalupu „ještě chalupovatější“, a jejich přemíra vyvolá namísto obdivu spíše úlek. Pro někoho je to tvrdá podmínka, ale jedině tak dosáhneme toho, že náš dům do historické zástavby opravdu zapadne, bude vypadat přirozeně a nevyumělkovaně. A jestliže pojmeme úmysl rekonstruovat ohleduplně, brzy zjistíme, že oprava starého domu je vlastně velkým dobrodružstvím – z nabídky různých stavebních hypermarketů můžeme použít jen malý zlomek výrobků; zato budeme slídit po stavebních bazarech, bouračkách a skládkách, vyzkoumáme řadu věcí o starých řemeslech a ve svém domě odkryjeme netušené věci. Rozhodně to stojí za to.

Ing.arch. Daniela Javorčeková
www.girsa-at.cz