Autor textů: Ing. arch. D. Javorčeková, Ing. J. Strnadová, foto Ing. arch. T. Petřík, GIRSA AT spol. s r.o., psáno pro časopis Chatař & Chalupář.

Staré venkovské usedlosti byly výborně dispozičně řešeny. Obytná stavení měla vždy obdélný půdorys, nejčastěji se vyskytovala trojdílná dispozice a její modifikace: vstup z boku do síně a za ní černá kuchyně, na jedné straně hlavní obytná místnost neboli sednice, na druhé straně komora, za tím chlévy, kolny, a další hospodářské zázemí, zadní část dvora uzavírala stodola – to vše uspořádáno s ohledem na praktičnost obytného i hospodářského provozu.

V různých krajích pak byly různé odchylky a varianty. Toto obytné schéma je natolik univerzální, že do něj můžeme vložit novodobé bydlení zcela bez problémů. Vše je vymyšleno velmi prakticky: dům obrácen do návsi štítem, okny světnice mohli obyvatelé skrze oplocenou předzahrádku – sami neviděni – sledovat dění venku. Přesahem střechy kryté zápraží chránilo před nečasem a tvořilo příjemný útulný prostor (chalupy v horských oblastech zase měly vstup skrze kryté zádveří). Vstup z boku = komunikační jádro ve středu dispozice; navíc vše pokud možno v jedné výškové úrovni. Obytné i hospodářské budovy rámují soukromý dvůr, chráněný před větrem i nezvanými hosty. Na druhé straně dvora výměnek čili vejminek (domek pro hospodáře „v důchodu“) – vlastně velmi praktické a humánní řešení bydlení pro seniory – s vlastním soukromím a komfortem, avšak zároveň nevylučující člověka z rodiny a každodenního dění, umožňující mu zapojit se ještě - pokud mohl a chtěl - do práce. 

Oproti tomu běžné typy domů stavěných za minulého režimu tyto osvědčené zásady (ke své škodě) porušují snad ve všech bodech: izolovaný dům krychlovitého tvaru uprostřed pozemku, kam může přes plot každý nahlížet. Balkony a lodžie, na kterých nikdy nikdo nesedí – na očích celé vesnici to ostatně není nic příjemného. Aby se dalo do suterénní garáže zajet autem, je obytné patro vyvýšené. K hlavnímu vchodu tím pádem vedou schůdky, rovněž uvnitř domu je mnoho schodů, což bude majitelům asi ve stáří na obtíž. Hospodářské zázemí zcela chybí, avšak sekačku a hrábě nutno někam uklidit, takže okolo domu se postupně lepí různé přístavky, kůlny a králíkárny…

Dnešní novostavby často mnoho těchto nepraktických vlastností přejímají, či ještě násobí – sice okolo nich zřejmě nevyrostou králíkárny, nýbrž typové domky na nářadí z Baumaxu, ale obyvatelé si v soukromí pohoví, teprve až pořádně vzroste tújový živý plot podél hranice pozemku. Současné domy členitého půdorysu či se všelijak zkosenými rohy a výběžky se do venkovské zástavby hodí snad ještě méně, než socialistické „krychle“, a přinášejí další estetické problémy například při hmotovém řešení střechy.

Řada nových domů má problémy také s měřítkem. Některé jsou proti běžným starým chalupám obrovské - i když v minulosti rozměry domu také odrážely sociální rozdíly, je jasné, že dnes se lidem daří mnohem lépe a mají zcela jiné nároky. Jiné novostavby jsou zase příliš malé – připomínají buď chatu, nebo nějaký technický objekt. Nezřídka má dům směrem do ulice málo oken, navíc malých rozměrů (nepochopím, proč si lidé v takové novostavbě nenechají udělat pořádná okna. Vždyť je to jedna z věcí, pro které se nadává starým domům: že mají malá okna!). Je z nich cítit, že se záměrně točí k ulici zády. Oproti tomu starý dům se chová opačně, obrací do ulice či návsi hlavní obytné místnosti s řadami oken, a svou nejhezčí a nejvyšperkovanější fasádu. Jistě to souvisí i s tím, jak dnes lidé žijí. Dříve byla k přežití vesnice nutná pospolitost a otevřenost, kdežto dnes si každý hledí svého, záměrně se uzavírá do svého světa, nadevše si cení soukromí a sousedé ho mnohdy nezajímají.

Nové typové domy jsou často nepříliš dobře dispozičně a provozně řešené, a tato bezradnost se objevuje i při rekonstrukcích. Ještě i dnes lidé do starého domu vkládají „panelákovou“ dispozici s různými chodbami a jinými hluchými prostorami, které velmi ubírají místa. Kapacita domu ovšem záleží nejen na jeho velikosti, ale i na účelném uspořádání.

Hlavní zásadou při rekonstrukci je co nejvíc respektovat dům v jeho přirozenosti, využít a zdůraznit všechny jeho klady, nesnažit se ho za každou cenu nafouknout nebo z něj udělat něco, co není. Jestliže by výrazně nevyhovoval našim nárokům, je lepší mu neubližovat a koupit jiný, který bude více podle našich představ. Jestliže chceme luxusně zařízený, veliký dům, Kde se bude rekreovat početná rodina, nebudeme kupovat maličkou roubenku jen proto, že je levná, ale raději si seženeme například starou faru, mlýn, velkou usedlost, či dokonce tvrz (při pohledu na internet je člověk až překvapen, jak krásné a starobylé objekty lze za slušnou cenu pořídit).

Zajímavé je, jak naši předkové využívali stromů. Sázeli je záměrně do blízkosti stavení – často to byla lípa, která zajišťovala potravu včelám, a poskytovala léčivý květ, nebo ořešák – silice vypařující se z jeho listů působí antisepticky a odpuzují hmyz. To bylo užitečné především v sousedství hnojiště. Velký strom byl svými kořeny také schopný vytáhnout zpod domu nadměrnou vlhkost, a poskytoval blahodárný stín. Dnešní lidé mají z velkých stromů jakousi nepochopitelnou fobii, kácí je, aby nemuseli uklízet spadané listí, či aby se stromu náhodou něco nespadlo na dům…okolí domu pak bývá zcela holé či osázené jen zákrsky a jehličnany, což chalupě příliš nesluší, a navíc se člověk připraví o výše uvedené výhody.

Ing.arch. Daniela Javorčeková
www.girsa-at.cz